Kontrolní maniak
Říkají mu šofér: každému říká, kam má jet. Oženil se svou sekretářkou: myslí si, že jí bude moci dál diktovat. Věří na zákon a pořádek, ale ty zákony musí stanovovat on a pořádek dělat taky on.
Kontrolní maniak je agresivní, sabotující, upjatý, parazitující, arogantní, silný.
Rád pomlouvá druhé za jejich zády, je bezohledný a přesvědčený o své nadřazenosti. Je konfliktní, dogmatický, samolibý, otravný a lstivý, rád dělá naschvály. Je neopatrný, bojácný, nebezpečný, pohrdlivý, vytrvalý, nevyzrálý a nekomunikativní. Kontrolní maniaci nemohou dopustit, aby věci běžely svým tempem. Jestliže nemohou nějakou záležitost kontrolovat, cítí se ochromeni podobně jako bezohlední tyrani, ale na rozdíl od nich se v případě neúspěchu neuchylují k hněvu nebo podrazu. Jejich nástrojem bývají často sladká slůvka a manipulace.
Nejraději by chtěli všechno dělat sami. Nedokážou pracovat ve skupině a dělení kompetencí jim dělá velké potíže. Jestliže se záležitosti nevyvíjejí podle jejich představ, rozzlobí se nebo ztratí o věc zájem, protože jsou přesvědčeni, že oni přece MUSÍ všemu vládnout.
NIKDY se nepodrobí osudu. Jejich život se pak stává nepřetržitým sledem frustrací a zklamání. Usilovně se snaží ovlivnit běh událostí, a jestliže se věci nevyvíjejí v souladu s jejich pevně stanoveným plánem, propadají panice a reagují ještě větším rozčilením a ještě usilovnějšími machinacemi. John prožíval během své cesty do Indonésie v doprovodu Jill těžké chvíle. V této rozvojové zemi nešlo nic, jak mělo. Čím víc se snažil ovládnout situaci, tím víc se mu vymykala z rukou. Rezervace letenek, nákupy, hotely, jídlo, počasí, to všechno mu ničilo život, protože každou chvíli se přihodilo něco nečekaného, nad čím neměl
kontrolu. Absolutně nechtěl připustit, že Indonésie je země s jinou kulturou, s jiným systémem hodnot. Kontrolní maniaci doslova „vyskakují z kůže“, když se jim záležitosti vymykají z kontroly.
Anita, jedna z mých klientek, došla k závěru, že její manžel, kontrolní maniak, je natolik nevypočitatelný, že spolu nemohou dál žít. Anita a Phil se jednoho dne vydali na dvouhodinovou vyjížďku do pouště. Cestou poslouchali rádio. Najednou vypadl signál. Phil se snažil rádio naladit, ale nešlo to. Začal nadávat, prudce zabrzdil, vyskočil z auta, vyrval rádio z desky, hodil ho na kraj
silnice a začal do něj bušit heverem, který vytáhl z auta. Anita nevěřila svým očím.
Třásla se strachy a neodvažovala se ani hlesnout – bála se, aby ji nezbil. Jako z udělání však nedokážou kontrolní maniaci kontrolovat sami sebe. Jestliže nemohou kontrolovat lidi, situace nebo věci (jako třeba to rádio), přestávají se ovládat. Jsou to přesně ti lidé, kteří se v záchvatu vzteku vrhají na stěny a buší do nich pěstmi, když se věci nedějí podle jejich plánu. Ale lidi nelze omezovat do té míry, že by nemohli svobodně vykonávat žádný pohyb. Když s nimi někdo tímto způsobem zachází, odtrhnou se – ať už fyzicky nebo citově.
Je to jako motýl chycený do dlaně. Když ho stiskneš příliš silně, poškodíš mu křídla a zničíš jeho krásu i život.
Zdroj: Lillian Glass: Toksyczni ludzie