hliník v organismu a jeho zdroje
.png)
Hliník
latinsky: aluminium
Hliník je třetí nejrozšířenější prvek v zemské kůře a zároveň nejčastěji se vyskytující kov. Jeho měrná hmotnost je 2,7 g/cm3 a nemůžeme ho proto zařadit mezi takzvané těžké kovy. Člověk jej svému životu nepotřebuje, hliník tedy není prvek esenciální.
Ve formě sloučenin se hliník běžně vyskytuje v horninách. Z toho důvodu není možné se mu vyhnout a běžně ho tak každý den vstřebáváme v potravě i z nadýchaného vzduchu. U průměrného člověka se jedná přibližně o několik miligramů denně ( 2,5-20 mg-převzato z různých zdrojů).
Hliník byl jako kov poprvé izolován až v roce 1827. Ve starověku a středověku se užívali pouze jeho soli, a to zejména jako jedy, oblíbené byly masti se stahujícími účinky. Dnes se hliník vyrábí z bauxitu, což je energeticky velmi náročné. Hliník má velké uplatnění v průmyslu.
Hliník se v lidském organismu hromadí, takže u dospělého člověka s hmotností cca 70 kg se průměrně nachází okolo 60 mg hliníku. Takové množství se rovná čtverci o velikosti 5 krát 5cm,vystřiženému z hliníkové folie (alobalu) na pečení, který má tloušťku desert mikrometrů. Biologický poločas rozpadu hliníku v lidském organismu se odhaduje na 7 let. Vylučování hliníku z těla zajišťují především ledviny (asi 83 %z celkového množství). Vysoký obsah hliníku v lidském organismu má negativní vliv, zejména na stavbu kostí a souvisí také s pamětí, což ostatně napovídá čínský pentagram. Celkové množství hliníku v těle se samozřejmě skládá z celé řady malých příspěvků, stejně jako v případě ostatních toxických kovů.
Přírodní zdroje:
sloučeniny hliníku obsažené v horninách (asi 3000 druhů) se vlivem zvětrávání dostávají do půd a kořenovým systémem rostlin do potravního řetězce.
Antropogenní (nepřírodní) zdroje: mikročásticemi hliníku může být kontaminován vzduch v blízkosti hutních závodů, zvláště těch, které zpracovávají hliník, bývají některé vodní zdroje, nacházející se v blízkosti hutních závodů, zvláště těch, které zpracovávají hliník, výrazným zdrojem bývají některé vodní zdroje, nacházející se v blízkosti míst kontaminovaných hliníkem
hliníkové plechovky na nápoje (pivo, Coca Cola apod.)-zvláště jsou – li v nich uloženy nápoje s kyselým Ph
hliníkové nádobí (hrnce, remosky, „ešusy“)-zejména, je-li v nich potrava tepelně upravovaná a jedná se o kyselé nebo slané pokrmy
alobalové fólie, především pokud se v nich tepelně upravují potraviny kyselé nebo slané (alobalové fólie dnes dostupné na trhu, mají na obalu běžně upozornění, že by se tato fólie neměla používat na velmi kyselé nebo slané potraviny)
kypřící prášek do pečiva
některé dětské výživy obsahují zvýšená množství hliníku
antiperspiranty-zvláště ty , které obsahují antiperspirační soli na bázi aluminia-zirconia
některé zubní pasty a opalovací krémy
masti na otoky obsahující octan hlinitý
Problémy spojované s vyšším obsahem hliníku v tkáních:
encefalopatie-poruchy mozku
demence
obtíže spojené s učením a zapamatováním si nových věcí
hyperkalcemie-abnormální množství vápníku v krvi
osteomalacie-křehnutí a bolesti kostí
mikrocytická anemie-červené krvinky mají menší velikost než obvykle
svalové slabosti
oslabovaní nebo dokonce poškození funkce ledvin
hliník je genotoxický kov-působí tedy zmatečně na replikaci DNA, přepis DNA na RNA a syntézu proteinů podle mRNA matrice
V některých toxikologických studiích bývá hliník považován za jednu z příčin Alzheimerovy a Parkinsonovy nemoci (přinejmenším se v mozku těchto pacientů vyskytuje ve zvýšených koncentracích). V každém lidském mozku se nachází minimální množství hliníku asi jeden až dva mcg/g. Pokud se toto množství zvýší, může člověk začít trpět mozkovými potížemi. Jednou z velmi důležitých tkání, kde se hliník kumuluje je hipokampus.
Jedná se o část mozku, která se nachází pod spánkovým lalokem,(člověk a ostatní savci mají dva hippokampy, na každé straně mozku jeden). Tvoří část limbického systému a hraje důležitou roli v paměťových procesech a prostorové orientaci.
Psychologové a neurologové se přou, jaká je přesná úloha hippokampu, ale vesměs se shodují na tom, že je zásadní pro tvorbu paměťových vtisků (engramů), při aktuálně prožívaných zkušeností (pracovní paměť). Poškození hipokampu obvykle znamená zásadní problémy v tvorbě nových vzpomínek (anterográdní amnézie), a obvykle také postihuje vybavování vzpomínek z doby předcházející úrazu nebo poškození mozku (retrográdní amnézie).
Některé aspekty paměti ovšem nejsou poškozením hippokampu ovlivněny vůbec-např. schopnost učit se novým dovednostem (jako je třeba hra na hudební nástroj), což naznačuje, že tyto dovednosti závisejí na jiném typu paměti (procedurální) a na jiných částech mozku. Tuto domněnku potvrzuje i případ „pacienta HM“ anonymního pacienta s poškozením paměti, jehož případ byl zevrubně studován od konce 50 let.
HM trpěl těžkou epilepsií. Mnoho let se u něho objevovaly malé záchvaty a po 16 roce pak několik velkých se ztrátou vědomí a křečemi. V roce 1953 mu v nemocnici v Hartfordu byla odebrána střední část pravého i levého spánkového laloku. Přišel tak téměř o dvě třetiny hippokampové formace, gyrus parahippocampi(byla zničena celá entorhinální kůra) a amygdalu. Hipokampus je pro něho zřejmě naprosto nefunkční, protože zbývající dva cm jho tkáně jsou atrofované. Byla zničena i část šedé kůry přední části spánkového laloku.
Po operaci trpěl pacient těžkou anterográdní amnézií. Ačkoliv krátkodobá paměť zůstala nedotčena, nedokázal ukládat nové vtisky do dlouhodobé paměti. Podle některých vědců má narušenou schopnost tvořit nové významové souvislosti, ale nemohou se dohodnout, nakolik je toto narušení rozsáhlé. Trpěl také mírnou retrográdní amnézií a nedokázal si vzpomenout na většinu událostí z posledních tří a čtyř dnů pře operací a na některé události z posledních 11 let s tím, že rozsah amnézie vykazoval během oscilace. Nicméně, důležité je, že dlouhodobá procedurální paměť byla stále nenarušena, mohl se tak znovu naučit řídit auto, i když si nedokázal vzpomenout, že už to předtím uměl.
Zvláště fakt, že HM dokáže plnit úkoly, které vyžadují čerpání z krátkodobé a procedurální paměti, ale ne z dlouhodobé pracovní paměti, ukazuje právě na to, že vzpomínky z těchto systémů jsou zřejmě zprostředkovány-alespoň z části – z jiných oblastí mozku.
Podobně to, že HM nedokáže vytvářet nové vtisky do dlouhodobé paměti, ale dokáže z ní vyvolat vzpomínky z dob hodně dlouho před svou operací, naznačuje, že vytváření vtisků (engramů) a vyhledávání v dlouhodobé paměti je zřejmě zprostředkováno také z jiných systémů. Případ měl velký význam ve výzkumu vztahů mezi mozkovou funkcí a pamětí a v rozvoji kognitivní neuropsychologie, oboru psychologie, která se zabývá studiem mozkových poškození, na jejichž základě se pak odvozuje normální funkce psychiky. Hm je stále naživu a pobývá v sanatoriu, kde se stále podrobuje výzkumu.
Ukazuje se také, že hipokampus funguje i v ukládání a zpracování prostorových informací. Bez plně funkčního hippokampu, by si člověk patrně nebyl schopen uvědomit, kde a jak se dostat do potřebného místa. Vědci se domnívají, že hipokampus plní zvlášť důležitou funkci při hledání zkratek a nových cest mezi dvěma známými body. Někteří lidé vykazují v tomto ohledu větší dovednost než ostatní a také snímky jejich mozku ukazují, že mají hipokampus během navigace mnohem aktivnější.
Vzhledem ke zmíněným faktům, dochází při kontaminaci hliníkem k problémům právě v oblasti střednědobé i dlouhodobé paměti. To má samozřejmě velký vliv na emocionální výbavu člověka, neboť lidé s tímto toxickým zatížením mají problém se správným hodnocením situace a životní orientací. S nadsázkou je možné říci, že jde o lidi „sladce naivní“. Takový životní postoj vede k mnohým patologickým sociálním vazbám, kdy člověk není např. schopen rozpoznat a pochopit, že je záměrně využíván ku prospěchu ostatních.
Pokud je detoxikace hippokampu úspěšná, získává člověk často nový pohled na věci a bývá schopen si propojit různé události s jejich dopadem na současnost (stav lepšící se paměti). To jej zároveň přivádí k řadě nových rozhodnutí. Zjednodušeně tedy můžeme říci, že člověku „dochází“ řada věcí, na něž získají i nový pohled.
Je zajímavé, že např. u Alzheimerovy choroby, patří hipokampus k prvním částem mozku, které bývají postiženy. Mezi prvním symptomy této nemoci se objevují výpadky paměti, neschopnost vstřebávat nové poznatky a u těžších forem ztráta orientace v prostoru. Přestože k poškození hippokampu může dojít také následkem nedostatku kyslíku v tkáních (anoxie), nebo po prodělané encefalitidě, významnou roli zde hraje také množství nahromaděného hliníku.
Důležité je ještě dodat, že detoxikace hippokampu od hliníku se překvapivě týká velké části lidí.
zdroj: Ing. Vladimír Jelínek -2007