tinitus a jiné potíže ucha

26.1.2021

Sluch jeho detoxikace

Budeme hovořit o sluchu. Tento pojem zahrnuje jednak schopnost sluchového ústrojí vnímat zvuky a předávat je dál ke zpracování, jednak schopnost rozumět, co dotyčný člověk říká, co nám sděluje, a dále schopnost zapamatovat si určité zvuky a ve své vnitřní představivosti si je pak vybavovat.

Pomocí zraku a sluchu člověk poznává téměř celý svět – uvádí se, že je to okolo 98 procent všech informací, které se k nám prostřednictvím sdělovacích prostředků a okolního světa dostanou. Z tohoto množství tvoří sluch pod-statně menší část než zrak. Zraku člověk věří daleko více; co člověk neuvidí, tomu na sto procent neuvěří. I přesto ale sluch a sluchová informace, zapsaná v podobě slov v prastarých knihách, tvoří paměť sahající nejhlouběji do historie. Prostřednictvím těchto knih a historických zápisů si představujeme svým vnitřním zrakem, jaké to asi tehdy bylo, každý z nás jinak podle míry svojí představivosti a podle doposud poznaného.

Všechny informace k člověku přicházejí v podobě vlnění, respektive člověk vnímá elektromagnetické vlny, které se šíří vzduchem a dostávají se tak na periferie (doslova snímače) smyslových orgánů (sítnice oka či vláskové buňky uvnitř hlemýždě ve vnitřním uchu).

Člověk může vnímat sluchem pouze velmi úzkou část elektromagnetického spektra, tedy asi v rozsahu od 20 do 20 000 Hz. Schopnost vnímat velmi hluboké či značně vysoké tóny bývá velkou měrou individuální a je zvláště vyvinutá například u profesionálních hudebníků. Některá zvířata dokážou slyšet daleko vyšší tóny než člověk. Například psi slyší zvuky v rozsahu od 40 do 46 000 Hz, koně od 31 do 40 000 Hz. Naopak sloni jsou schopni slyšet (a vydávat) zvuky nižší než člověk, už od 16 Hz v pásmu infrazvuku. Protože se nízké frekvence přenášejí i na větší dálku, mohou se sloni dorozumívat na vzdálenost čtyř a více kilometrů. Podle čínské medicíny se tradičně uvádí, že sluch patří do okruhu orgánů ledvin. Pro dokonaleji zvládnuté terapie, ale přiřaďme jednotlivé dílčí součásti podrobněji ještě k dalším okruhům čínského pentagramu.

Vnější ucho člověka je vytvarováno tak, aby mělo schopnost usměrnit akustické vlny, které v podobě kmitání přicházejí z vnějšího prostředí. Dokonce některá zvířata (psi, sloni) mají schopnost přizpůsobit tvar vnějšího ucha („nastražit slechy“), aby lépe usměrnila zvuk přicházející z konkrétního směru. Vnější ucho člověka je podle nauky o akupunktuře vystláno celou řadou akupunkturních bodů, kterými lze ovlivňovat různé orgány. Budeme-li chtít dát dítěti propíchnout ušní lalůčky kvůli náušničkám, raději se u místa vpichu vyhněme akupunkturním bodům. Kritickým bodem na trvalou stimulaci může být například bod oka. Vnější ucho přechází pak dále ve zvukovod, který je uvnitř vystlán kůží s jednou zvláštností: neobsahuje melanocyty, buňky produkující melanin. Pigmentové barvivo melanin je totiž schopné pohlcovat nejen ultrafialové záření ze slunce a tím kůži chránit, ale také záření o jiných vlnových délkách, tedy i zvuk. Kdyby byl ve zvukovodu vnějšího ucha přítomný pigment melanin, člověk by nic neslyšel nebo by byl zvuk značně utlumený. Střední a vnější ucho odděluje ušní bubínek (membrana tympanica).

Někoho možná překvapí, že bubínek není pro přenos zvuku nezbytný! Při jeho porušení člověk dokonce stále slyší, pouze ucho poněkud ztrácí schopnost vnímat ty nejhlubší zvuky. Ve středním uchu jsou uloženy sluchové kůstky známé pod českými názvy kladívko, třmínek a kovadlinka. Celé střední ucho v popředí s kostěným aparátem působí jako zesilovač, tj. pohyb bubínku je řetězem kostí koncentrován na nepatrnou plochu, a to představuje asi třicetinásobné zvětšení síly kmitu. Ve středním uchu jsou také drobné svaly, nejmenší příčně pruhované svaly v celém organismu, které svým tahem mohou měnit napětí bubínku a pohybovat třmínkem. Středoušní dutina je spojena s nosohltanem pomocí Eustachovy trubice. Její významnou úlohou je vyrovnávat tlak uvnitř a vně bubínku tak, aby nedošlo k jeho poškození. Tento princip zná ostatně každý pasažér letadla: při přistávání je třeba „polykat vzduch“. Eustachova trubice je ale též významnou přístupovou cestou pro mnohé infekce, které pak mohou způsobit záněty středního ucha, a to i opakované.

Chronické záněty středouší jsou velmi dobře řešitelné detoxikačními preparát. Třetí, konečná část sluchového ústrojí se nazývá vnitřní ucho. Tvoří ho zcela uzavřený útvar, uložený ve spánkové kosti.  Zde leží vlastní sluchový orgán a receptory („snímače“) zvuku. Vlastním sluchovým orgánem je pak blanitý hlemýžď (cochlea), uložený v pyramidě spánkové kosti. Uvnitř hlemýždě se nachází Cortiho orgán se sluchovými receptory. Samotný proces slyšení probíhá následovně:

Zvukové vlny pohybují třmínkem, ten rozkmitá tekutinu vně blanitého hlemýždě (perilymfu). Vlnění je přeneseno přes stěnu blanitého hlemýždě na tekutinu uvnitř něj. Pohyb kapaliny následně vyvolá chvění membrány Cortiho orgánu a dráždění vláskových buněk. Cortiho orgán je jedním z geniálních fyzikálních dekodérů zvuku. Dochází zde k frekvenční analýze zvuku. Vláskové buňky jsou v různých částech hlemýždě „naladěny“ na různé frekvence. Začátek hlemýždě vnímá vysoké tóny, zatímco jeho vrchol (konec) vnímá tóny nejhlubší. Kmitající úseky membrány dráždí proto vždy pouze určitou skupinu vláskových buněk. Od frekvenční analýzy teoreticky není již tak daleko k hologramu. Střední kmitočty jsou rozloženy přes většinu délky Cortiho orgánu a jsou umístěny tak, že každá oktáva (dvojnásobek původní frekvence) zaujímá přibližně stejnou délku. Vzruchy vzniklé drážděním vláskových buněk jsou vedeny vlákny osmého hlavového nervu do mozkového kmene a dále do mozkové kůry. Ale to už je jiná kapitola detoxikace sluchu, kapitola porozumění.

Podráždění Cortiho orgánu ale může vyvolat také chvění lebečních kostí. Tomuto vedení říkáme vedení kostní. Uplatní se zvláště při poslouchání vysokých tónů, poslouchání vlastního hlasu a při poruchách vedení zvuku přes středouší. Svůj vlastní hlas slyšíme jinak, než ho slyší ostatní; slyšíme jej vyšší, než ve skutečnosti je. Zaslechneme-li jej z rádia nebo magnetofonu, nepoznáváme jej. Vnitřní ucho je též orgán vnímání polohy a pohybu, to zajišťují čidla v tzv. vestibulárním ústrojí. Vestibulární ústrojí je uloženo v kanálcích a dutinách skalní kosti v těsné blízkosti blanitého hlemýždě. Na vnitřní ploše stěn obou váčků jsou malá políčka s „receptory polohy“. Jejich výběžky zasahují do rosolovitého povrchu políček, který je pokryt malými krystalky nerostných látek. Při změně polohy se tyto krystalky pohybují a dráždí tím konečky buněčných výběžků. Naproti tomu orgány pro vnímání pohybu jsou uloženy ve třech polokruhovitých kanálcích, které jsou vůči sobě uloženy ve třech na sobě kolmých rovinách, v osách x, y, z. V rozšířených začátcích kanálků jsou na jejich stěnách vysoké buňky s tenkými výběžky (receptory) pro vnímání pohybu. Souhrnnou funkcí všech tří dvojic kanálků je získávána úplná informace o pohybu hlavy. Pokud má klient problémy se stabilitou těla a rovnováhou a příčina je v ložisku ve vnitřním uchu, pak je mu velice snadná pomoc.

Při výkladu problematiky sluchu nelze vynechat problém tinitu – šelestů, tónů, které se objeví v jednom uchu nebo i v obou uších a nejsou vyvolány vnějším podnětem. Často jsou velmi obtěžující, zvláště pokud dosahují značné intenzity. Protože příčin tinitu může být celá řada, není jednoznačné, které detoxikační preparáty mají být použity. Také může být úspěchem pouze dílčí úleva od problémů, tedy zmírnění intenzity tinitu nebo jeho výskyt v méně častých intervalech. Příčin tinitu totiž může být celá řada, a to v průběhu celé sluchové dráhy. Často se může jednat o souběh více příčin. Lékařské zdroje uvádějí, že nějakou formou tinitu trpí asi 6–20 procent veškeré populace. Možné příčiny tinitu tedy mohou být:

 arteriálního původu 

 svalového původu 

 nervového původu 

 chronický zánět středouší

 šelesty způsobené orofaciálním pohybem

Problémy sluchu, jak jsem již poznamenal v úvodu, spočívají v druhé fázi vnímání zvuků: v porozumění sluchové informaci. Koncentrace na mluvené slovo či hudbu souvisí zásadně s prožívanými pozitivními emocemi a mírou motivace. Co je spojeno s pozitivními emocemi, to si lze zapamatovat daleko lépe. V knihách o učení a po-rozumění řeči jsou popisovány nejrůznější triky. Například to, že pro sluchové vnímání je vhodné například používat vlastní nahranou magnetofonovou pásku s obsahem učiva. Rovněž čtení textů, které si chceme zapamatovat a rozumět jim, by mělo probíhat nahlas, má totiž úplně jinou kvalitu než čtení v duchu. Při zpracování řečového signálu (porozumění) se v konečné fázi uplatňuje mozková kůra. K prvnímu (primárnímu) zpracování řečového signálu dochází ve Wernickeově oblasti. Levá a pravá hemisféra mozkové kůry funguje odlišně. Levá je více racionální, řídí pravostranné kosterní pohyby, přisuzuje akustickým vstupům (slovům) význam.

Pravá hemisféra je více intuitivní: rozumí hudbě, citovým odstínům vyslovovaných slov a promluv i širším souvislostem. Spojení mezi oběma hemisférami zajišťuje corpus callosum. Koncentraci, s ní spojenou schopnost výborného vnímání sluchem a porozumění řeči, velmi zlepšíme detoxikací celého ledvinového okruhu a odstraněním všech zásadních toxinů, které se v „ledvinových“ orgánech (například v kostech) nacházejí. Strach a úzkost, emoce spojované s ledvinami, totiž brání koncentraci a zaostření mysli na to, co se okolo povídá. Mezi ledvinové toxiny nepatří tedy pouze infekční ložiska nacházející se v orgánech ledvinového okruhu, ale jsou to i chemické toxiny, například olovo a jeho sloučeniny a také radioaktivní látky. 

 

Mnoho úspěchů při detoxikaci sluchu.

Ing. Vladimír Jelínek